//



Jan Trejbal: Habemus Papam, 16. 9. - 9. 10. 2015
 
 
 
 
Tomáš Skála: Shell, 6. 8. - 4. 9. 2015
 
 
Tomáš Skála je mladý umělec, absolvent AVU, ateliéru sochy Jaroslava Róny. Pracuje především s médii sochy a kresby, v minulosti však pracoval i s počítačovou grafikou a animovaným filmem.

Tomášova práce se po formální stránce vyznačuje zaměřením na preciznost výtvarného i technického provedení a místy se překlápí do designu. Tomáš sbírá kromě nalezených přírodnin i zbytky průmyslových či designových materiálů a inspiruje se jejich morfologií. Inspirují ho jak technické výdobytky civilizace - různé druhy plastů či jiných umělých materiálů, tak i přírodní jevy jako je déšť, příboj moře, zvrásněné struktury hornin či suchých rostlin aj.
 
Tomáš je figuralista, naturalista, designér, průzkumník. Když ho zaujme určitý jev, určité téma, pouští se do jeho hloubkového průzkumu, přičemž zkoumá práci i se zvoleným materiálem. Ve své umělecké činnosti vytrvale pracuje s určitým druhem krásy, stylizace a vizuálního spektáklu. Míra stylizace, kterou Tomáš uplatňuje, tvoří z protagonistů jeho děl odosobněné figuríny, které jsou vystavené vyšším komplexním silám.

Pro výstavu ve Vzájemnosti Tomáš připravil dva velkoformátové tisky. Jde o naskenované kresby, které dále digitálně upravil a vytiskl na materiál určený k venkovním velkoformátovým reklamám. Původně přírodní motivy spojené s mořem – mušle a loď uprostřed mořské bouře – kolážovitě prolnul s technickým průmyslovým prvkem – kovovými kontejnery určenými k lodní či vlakové přepravě. Kanelurní struktura mušle je podobna žlábkům, které tvoří zpevněné stěny kovových kontejnerů. Náklad, je zde v podivné symbióze s formou, kterou/ve které je převážen. Domnělí obchodníci, jež se dostali při převozu exotických přírodnin do mořské bouře, na sobě vizuálně nesou stopy svojí činnosti.

Téma cestování a dopravy nám v této podobě evokují zajímavé scénáře a vytváří konotace se současným světem, kde jsou výrobky, potraviny a jiné zboží převáženy tisíce kilometrů mezi kontinenty, místo aby bylo v cílových oblastech čerpáno z lokálních zdrojů.   
 
 
 
A. Trefil, O. Boušek, J. Traugot: Hrubost; 4. 6. - 3. 7. 2015
 

 
 
Nikola Brabcová: Mezera; 5. 5. - 29. 5. 2015
 
 
 
 
Aňa Šebelková: Zadní strana obrazu; 2. 4. - 1. 5. 2015
 


Aňa Šebelková je čerstvá absolventka AVU pracující převážně s médiem fotografie. V její práci hrají důležitou roli témata prázdnoty, chybění a časovosti. Ve fotografických cyklech, které často slouží jako časosběrné dokumenty, zobrazuje „místa ticha, uzavřená v hluku měst“ nebo náhodně vzniklá zátiší ve veřejném i soukromém prostoru. Jde například o opuštěné interiéry obchodů či pohledy na volná zadní sedadla aut. Od viděných scén nás dělí sklo dveř...í či výkladu, přes které byla fotografie pořízena. Nacházíme se v určité distanci, obklopeni pocitem, že něco skončilo a něco chybí. Při pohledu na Anetiny fotografie si vytváříme imaginární scénáře a ptáme se po chybějících aktérech. Příliš indicií však ke konstrukci příběhu nemáme – na fotografiích jsou vidět pouhá rezidua minulé činnosti. Věci a místa ztratily svou původní funkci a staly se estetickými objekty.
 
Aňa pro výstavu ve Vzájemnosti připravila soubor objektů a fotografií, které jsou vedlejším produktem její civilní práce – focení obrazů. Musí vždy zkontrolovat zadní stranu díla, aby se ujistila, že je malován na plátně či jiném materiálu, zda se vzadu nenachází nějaká skrytá signatura atd. Odkrývá tím skrytý technický prostor, ve kterém nachází kompozice sestávající z linií lepenek, různobarevné podkladové papíry, prosáklé kontury grafik, plakáty, prázdné dopisní obálky, kresby.. Aňa téměř rok tyto obrazy kontinuálně fotografuje a dále volně interpretuje v nových objektech. Na výstavě pak kombinuje oba přístupy dohromady a skládá poetickou kompozici, jež svou formou připomíná nástěnku. Využívá také specifika výstavního prostoru Vzájemnosti, kdy pod luxferový světlík zavěšuje reflexní předměty, které modelují a lámou shora dopadající světlo. A tak se světlo, jako základní podmínka fotografie, dostává jako téma i do samotné instalace.

Matěj Smrkovský 
 
 
 
 
AdAlbErT KhAn: "Mmmmucholapky"; 25. 2. - 27. 3. 2015
 
 
Vojtěch Janyška alias AdAlbErt KhAn je mladý český malíř – samouk – žijící v Paříži. V jeho tvorbě se spojují prvky art-brutové přímosti i koncepční promyšlenosti. Jeho výstavy nejsou pouhým představením obrazů, ale uchopuje výstavy jako celek a vtiskává jim podobu komplexní instalace. Často kombinuje dohromady obraz, objekt, světlo i text. Vede divákův pohyb směrem k obsahu, který odkrývá bez úhybných manévrů, přesto však v bohaté významové škále.
 
Pro výstavu ve Vzájemnosti Vojtěch připravil jednoduchou a rafinovanou situaci. Dvě velkoformátová plátna instalovaná proti sobě zobrazují totožnou scénu ve dvou opačných pohledech. Na jednom obrazu vidíme velryby hromadně uvízlé na pláži a výhled na moře. Na protějším obrazu se na pozadí hornaté krajiny bezstarostně opaluje žena, přičemž v rohu tohoto plátna vidíme část velryby s ploutví. Spojitá scéna je jako ve filmu rozstřižena do dvou obrazů / záběrů. Divák se zde, při použití paralely k filmovému médiu, nachází přímo ve střihu, a zůstává na něm, aby doplnil, co bylo vynecháno.
 
Název Mmmmucholapky odkazuje k fenoménu vábení, touhy a následného chycení do pasti. Touha může být hybnou silou, která nás pudí k činu, může nás inspirovat, ale může být i traumatickou zkušeností vedoucí k (sebe)destrukci. Na Vojtových obrazech vidíme velryby, které se vydaly na souš a odsoudily se tím k smrti. Napadne nás, že byly vylákány onou opalující se ženou. Tento moment je však nutno brát jako metaforu, kterou lze číst více způsoby. Při představě obřích kytovců neschopných pohybu a úniku z nepřirozeného prostředí nás přepadá bezmoc, která je ovšem v kontrastu ke spokojenému a nevšímavému výrazu ženy i k zářivé barevnosti obou pláten. Autor se těmito kontrastními vztahy vyhýbá přílišné závažnosti tématu a zároveň rozehrává pestrou významovou hru.
 
Matěj Smrkovský
 
 
 
//
 
Lenka Vítková: "Na čem stojím"; 15. 1. - 16. 2. 2015
 





















Lenka Vítková představuje fragmentární, částečně apropriovaný text, který svým pojetím připomíná báseň. Použité úryvky tří vybraných autorů jsou zbaveny původního kontextu a spolu s Lenčiným myšlenkovým proudem, ve kterém s nadsázkou vyzývá karmu, aby se ukázala, splétají nové poetické významy.

Důležitým se zde stává obraz paluby lodi houpající se na vlnách, která veze v podpalubí „sto barelů s obsahem neznámým“. Ať už jsou barely naplněny vzpomínkami, touhami nebo tím, co jsme zdědili, je nutné je dovézt a loď nepotopit. Moment houpání zde může být paralelou k samotnému aktu psaní ale i vlastní konstituci autorky, která na jedné straně přiznaně přebírá cizí obrazy a na druhé straně chce stát sama za sebe a probouzí svůj vlastní obraz: „stojím romanticky a říkám, tak se předveď“.

Lenka využila jen jednu z protilehlých stěn, které jsou k dispozici a umístila na ní subtilní a syrový přepis textu. V celé „intervenci“ je přítomné prázdno, většina výstavní plochy zůstala bez zásahu a nezbývá než imaginovat. První co vidíme, je grafická podoba textu, která může připomínat vázu (nádobu s obsahem neznámým), může asociovat stín, deformovanou lidskou siluetu či evokovat pohyb mořských vln. Tyto asociace se volně propojují s obsahem textu a rozhoupávají palubu, na které při vnímání díla a nezaplněného prostoru stojíme.

Matěj Smrkovský



 
//
 
Milan Mikuláštík: "Passagenwerk"; 28.11. 2014 - 9.1. 2015
 
 



















"Passagenwerk" je minimalistickou site-specific instalací vytvořenou pro konkrétní místo galerie Vzájemnost. Galerie se nachází v pasáži procházející budovou postavenou ve dvacátých letech 20. století na základě architektonického návrhu prof. Antonína Engela, významného českého architekta. Budova je součástí monumentálního Engelova urbanistického řešení Dejvic a Bubenče s centrálním prostorem Vítězného náměstí. Tento projekt zůstal pouze torzem a plánovaný tvar náměstí není dodnes uzavřen, přesto se prostorová koncepce Dejvic stala největším urbanistickým dílem moderní Prahy. Fragmentárnost Vítězného náměstí je do jisté míry příznačným symbolickým výsledkem selhání velkorysých utopických plánů moderny – plánů na dokonalý racionálně řízený a fungující svět, které ztroskotaly v racionálně vyprojektovaných plynových komorách Auschwitzu během Druhé světové války.

Název instalace "Passagenwerk" odkazuje k jinému monumentálnímu torzu evropské moderny - stejnojmennému nedokončenému textu německého židovského filosofa Waltera Benjamina, satelitního člena vlivné neomarxistické Frankfurtské školy, jejíž "kritická teorie" je jedním z nejvýznamnějších příspěvků dvacátého století k analýze společnosti. Benjamin na Passagenwerk pracoval od roku 1927 až do své předčasné smrti v roce 1940. Plánovaná kniha se měla zabývat městským životem Paříže, pro kterou se během devatenáctého století staly typickými právě pasáže, kryté ulice zaplněné krámky s výkladci, prostory na rozhraní exteriéru a interiéru umožňující tzv. flanérům (individualisticky založeným a sociálně dobře situovaným kulturně naladěným tulákům) bezcílně se dlouhé hodiny poflakovat a nasávat atmosféru moderního města.

Výše zmíněné skutečnosti lze vnímat jako myšlenkové pozadí instalace "Passagenwerk". Čtyřiadvacet kovových háčků rozmístěných v pravidelných rozestupech na protilehlých zdech pasáže může být odkazem k moderní společnosti masové produkce, k racionalizované výrobě, racionalizovanému vzdělávání, racionalizovanému zdravotnictví i racionalizovanému industrializovanému zabíjení (může jít o šatnu určenou pro odložení šatů dělníků, školáků, pacientů zdravotního střediska, které sídlí v patře nad pasáží, nebo o připomínku místnosti, v níž si odkládaly své svršky před vstupem do plynové komory oběti šoa). Všechny zmíněné interpretace zůstávají na divákovi. Jisté je, že přítomnost veřejné šatny v průchozí pasáži, v místě, které nikdo nehlídá, v sobě obsahuje značnou dávku absurdity. Instalace "Passagenwerk" může být v neposlední řadě prostou výzvou kolemjdoucím flanérům, aby na prázdné háčky zavěsili nadbytečné kusy svého oblečení, a věnovali je touto cestou (zejména v tuto roční dobu) potřebným.

Milan Mikuláštík



//


Nemanja Milisavljević: "Fragmenty chemické práce"; 31.10. - 21.11. 2014




















Nemanja Milisavljević je vědecký pracovník podílející se v rámci doktorského studia chemie na výzkumu RNA. Jeho současná práce je ve fázi příprav stavebních prvků, na kterých bude moci proběhnout samotný výzkum. Tento proces je několikaměsíční chemickou rutinou, při které se modifikují jednotlivé složky RNA – Adenosine, Cytidine, Guanosine a Uridine. Cílem budoucí práce bude zjistit, zda je možné z modifikovaných částí sestavit funkční RNA šroubovice, případně jak se budou chovat a jaké budou mít vlastnosti. Zde namísto rutiny a jasného výsledku přichází hra s náhodou a zatím nezmapovaným procesem, který bude až zpětně revidován.
 
Výstava Nemanji Milisavljeviće je výsledkem naší vzájemné diskuse o jeho chemické práci a možnostech jejího zobrazení. Na jedné ze stěn galerie je s pomocí černé pásky zobrazený současný stav výzkumu – vytvoření pěti modifikovaných nukleosidů Adenosinu. Na protější stěně jsou pak na průhledných fóliích položených přes sebe nakresleny chemické struktury plánovaných šroubovic RNA.

Matěj Smrkovský
  



//


Michal Drozen: "NTK básně"; 8. 8. - 11. 9. 2014




















V Galerii Národní technické knihovny (NTK) kustodoval malíř a čerstvý absolvent AVU Michal Drozen. Během dlouhých kustodských hodin se namísto štětce chopil klávesnice a v notepadu sepisoval básně pojednávající především o kustodování, nudě a penězích. Pod názvem "NTK básně" je představil v nedaleké galerii Vzájemnost.
 
K výstavě vyšla sbírka básní "NTK básně" v limitované číslované edici.
/ 40 ks. / 28 str. / cena 200.- / úprava: www.roe.wu.cz
V případě zájmu pište na: info.vzajemnost@seznam.cz 


//


"Děti ze Stanice Techniků"; 23. 6. -  1. 8. 2014
























Zpráva o průběhu

Do Vzájemnosti byly pozvány děti navštěvující výtvarný ateliér v DDM hl. m. Prahy Stanice techniků v Podbabě. Účelem bylo umožnit dětem tvorbu mimo známý prostor ateliéru. Druhým, dlouhodobým cílem je představit v programu galerie i neprofesionální výtvarné výstupy či vizuální názory z mimouměleckých oborů.

 Pod vedením učitele Matěje Růžičky a Lucie Patákové děti pojednaly obě galerijní stěny, na nichž si vyzkoušely dvě jednoduchá výtvarná cvičení založená na práci se vztahy mezi linií, plochou a barvou.
 S vlastnoručně vyrobenými štětci na prodloužených násadách (větve, tyče na malování, dřevěné latě, násady od smetáků..) děti kreslily na první stěnu dle tematických zadání. Věkové rozpětí výtvarníků bylo 4 až 16 let, a každý si přebíral téma po svém. Nešlo o to nakreslit něco dobře nebo podle daných představ, ale uvolnit imaginaci a umožnit vzájemnou interakci. Kresby se postupně překrývaly jedna přes druhou až tvořily spletitou síť, ze které občas vykoukl rozeznatelný předmět. Druhá fáze spočívala v přenesení vybraného výseku ze vzniklé lineární sítě na protější stěnu. S pomocí výřezu v kartonu děti společně vybraly určitou kompozici a tu v barevných plochách přemalovaly na druhou stěnu. Tento úkol se neobešel bez pomoci starších účastníků, proces však byl konsensuální, a zapojovali se i ti nejmenší.
 Výsledkem společně stráveného odpoledne jsou dvě monumentální malby, které prozařují prostor pasáže. Díla mohou připomínat americkou abstraktní malbu 50. a 60. let, ovšem z pocitu podobnosti nás vyvedou místy rozeznatelné postavičky či předměty, jejichž dětská neumělost a "nezáměrnost" provedení poodhalí jejich odlišnou podstatu. Stejně důležitou hodnotou byl vedle vzniklých děl i proces tvorby, na jehož otevřenost a nezávislost ve výtvarném ateliéru Stanice techniků kladou důraz i v běžné výuce.

Za pomoc s realizací akce děkuji učitelům Matěji Růžičkovi, Lucii Patákové, Janu Švarcovi a Tereze Tretiagové.

Matěj Smrkovský




//


Adéla Taűbelová a Michal Cáb: "Pouliční událost"; 10. 3. - 16. 5. 2014




















Výstava Pouliční událost není syntetickým výstavním celkem, který by se vyznačoval jednotným konceptem. Autoři jakoby dodrželi „dvojakost“ výstavního prostoru a každý si zpracoval „svou“ stěnu zvlášť.  Adéla Taűbelová vytapetovala stěnu digitálně vytvořenými ilustrativními kresbami, na nichž ženské postavy provádí akci, kterou zároveň v připojeném výroku popírají. Kresby se v řadách pod sebou několikrát opakují a instalace tak připomíná plakátové reklamní plochy. Naproti tomu Michal Cáb technikou přestříkané šablony zobrazil hru Tetris, známou především z 80. a 90. let, jednotlivé kostičky však pootočil, takže na sebe nepasují a kupí se na sobě v neuspořádané hromadě.
I přes volnost výstavního konceptu můžeme v obou dílech najít souvislosti. V případě kreseb je sice dodrženo pravidelné vizuální řazení, avšak výpovědní logika výroku a zobrazeného aktu jsou v rozporu, který je navíc akcentován sériovým zmnožením. V případě Tetrisu je narušena logika řazení kostiček a tím i význam celé hry, která se stává nehratelnou a její prvky nepoužitelnými jednotlivinami. U obou děl jsme tak konfrontováni s důsledky jakési nesrovnalosti či chyby v systému, která nám však sama o sobě zůstává skryta.

Matěj Smrkovský


//






Tomáš Vaněk: "Particip č. 174"; 30. 1. - 3. 3. 2014




Tomáš Vaněk na výstavě „Particip č. 174“ jednoduchým způsobem definoval průchozí kvalitu výstavního prostoru. Na stěny pomocí šablon nasprejoval různé druhy šipek, které rozmístil do volných konstelací. Na jednu ze stěn poté připojil legendu, ve které jednotlivým šipkám přiřadil určitá hesla komentující okolní prostředí. V konstelacích šipek tak lze „číst“ významy a volně si skládat svůj poetický narativ. „Vane tady neustále“ je jednoduchým konstatováním zkušenosti průchodu pasáži, heslo „Oboustranná spokojenost“ pak může odkazovat k imaginárním vztahům, které se v pasáži mohou odehrávat, například v přilehlých obchodech. Vizuální podoba výstavy se vtipně propojila s okolními reklamními poutači, na kterých jsou umístěny šipky lákající do obchodů k výhodné koupi. V tomto významu se však liší od Vaňkových šipek, které ukazují všemi možnými směry a k ničemu nenabádají. Jeho poetické gesto odkazuje k samotnému místu, k dalšímu pohledu na něj. Svou uvolněností je i jemným komentářem k všudypřítomným účelným vztahům, od kterých se čeká, že povedou k jasnému (spočitatelnému) výsledku.

Matěj Smrkovský


//








































//